The Shade ♧ 5

19. june 2013 at 21:12 | Nana Erruk. |  the shade

Ráno mě probudilo nepříjemné sluneční světlo linoucí se z okna. Ohlédla jsem se na prázdné místo vedle sebe a pozvdechla jsem si.
Co jiného se dalo čekat, že?
Posadila jsem se a promnula jsem si oči. Vstala jsem z postele a po hladké podlaze mi to trochu uiklouzlo, protože jsem byla ještě rozespalá.
"Co to tu provozuješ?"
Seškrábala jsem se z podlahy a snažila jsem se zaostřit postavu přede mnou.
Srdíčkové rty. Čokoládové oči.
"Ahoj," pozravila jsem.
Nic neřkl. Prohlížel si mě. Díval se na mě jako na jídlo.


Měl rozcuchané vlasy a pomačkané oblečení. Kdyby to viděl Scooter, tak se z toho zblázní.
"Pojď."
Chytla jsem ho za ruku, kterou mi nabídl a šla jsem za ním. Vedl mě do obýváku k jídelnímu stolu.
Na talíři tam byla palačinka se srdíčkem z marmelády.
Bože. To je takový obří klišé.
Proč ho napadají v sexu věci, na které bych ani nepomyslela a v životě nemůže udělat.... něco...cokoliv?
Posadila jsem se s širokým úsměvem a s doměnkou, že ho ten úsměv potěší.
Díval se na mě, jakoby kotroloval jestli každé sousto správně polykám a jestli ho náhodou neházím pod stůl.
"Chutnalo?"
Pohladil mě po tváři a prázdný talíř odnesl do kuchyně.
Přesunula jsem si na gauč a zapla jsem televizi, aby tu nebylo takové ticho. Tohle je tak příšerně trapné. Netrávíme spolu čas a on mi teď dělá palačinku se srdíčkem. Palačinka se srdíčkem.
My spolu čas trávit neumíme.
Zavřela jsem oči. Byla jsem ještě ospalá. Položila jsem si hlavu na opěradlo a čekala jsem na zázrak.
Třeba mě taky miluje. Třeba nejsem jen věc... jen otrokyně.
Třeba je to tak. Jenom se mnou prostě neumí trávit čas.
A nikdy nebude.
Jsme Titanic.
Potřebovala bych někoho,kdo mi řekne,že to tak není. Někoho, kdo mi řekne, že mě Justin miluje. Kamarádku.
"Nespi už." Špitl hlas a horké srdíčkové rty se mi tiskli na levou tvář.
"Nespím." Řekla jsem zázraku,který právě přišel.
Sedl si vedle mě a zadíval se na televizi. Začla jsem jí taky vnímat.
"Podle internetové ankety servu popcrush je nejoblíbenějším párem současnosi Justella, tedy popový zpěvák Justin Bieber a začínající fotomodelka Stella......."
Za a) ten muž, co to hlásá má strašně mastné vlasy
b) Pár? Nejoblibenější? Dovolte, abych se zasmála.
c) Fotomodelka?
Stiskla jsem češrvené tlačítko na ovladači a založila jsem si ruce na prsou.
To jsou kecy.
"Proč jsi to vypla?"
"Melou kraviny."
"My nejsme tvůj nejoblíbenější pár?"
Ve tvářích měl malé dolíčky a oči mu zářily.
"My nejsme pár," sykla jsem a zadívala jsem se do země.
Prohlížela jsem si prsty na nohou a doufala jsem, že až se zase podívám nalevo, tak on už tam sedět nebude.
Seděl.
Díval se na mě s prázdným výrazem a nic neříkal.
Vůbec nic.
Nic.
Nic v zadušeném obývacím pokoji, do kterého vnikalo slunce, jakoby nás chtělo spálit.
Oba.
Spal nás.

Asi po pěti minutách potom odešel. Vymlouval se na to, že musí do studia nahrávat a pak ještě vybírat země pro tour, že si to uvedomil až teď. Bla, bla, bla.
Zabouchla jsem za ním dveře a zamkla je na dva západy,kdyby se náhodou chtěl vrátit. Začala jsem plakat. Hodně.
Nesnáším,když brečím. Jsem ještě ošklivější. Pak mě napadlo, že bych se na něj ještě mohla podívat oknem. Proběhla jsem celý byt k oknu v ložnici a cestou jsem si narazila koleno.
Nebolelo mě to. Nic mě nebolí, kromě jeho.
Přecházel silnici a ani se neohlédl k mému oknu ve čtvrtém patře v bytě,který je plný prázdna a za jeho peníze.
Nastoupil do dodávky,kde čekala banda nabušených bodyguardů a hned vedle té dodávky zase banda fotografů.
Odjel.

Sedla jsem si na postel a zírala jsem do bílého stropu. Je tu vedro. Hrozdný vedro.
Blbý sluníčko.
Natáhla jsem se k oknu a záhla jsem za kličku,která otevírala cestu ke svobodě.
Vzduch. Kyslík. Úleva.
Najednou těsně vedle mého ucha začal řinčet telefon. Zvedla jsem sluchátku a bez jakýchkoliv servítek jsem se představila otráveným hlasem.
"Stella."
"Ahoj, Stello. Tady Scooter. Jen jsem ti chtěl říct, že šaty na večer ti pošlu. Byla by jsi schopná si obléct i tepláky."
"Na večer?" Nechápala jsem a absutlě jsem ignorovala jeho narážky na můj stly oblékání.
"Justin ti to neřekl? Je tam ještě?"
"Ne, nic neříkal a jak víš, že tu byl?"
"Posílal jsem ho tam, aby tě trochu rozveselil."
Poslal ho sem. Scooter ho sem poslal. Jeho "Jsem tu proto, abych tě utešil,když budeš mít zlé sny. Jsem u proto, abych tě pohladil,když budeš mít špatnou náladu. Jsem tu pro tebe.", byly kecy.
Pamatuji si to do posledího písmenka, do polsedního nádechu mezi slovy, jež udělal.
Zbytečně.
"Seš tam?"
"Jo." odseka jsem podstatně nevrleji, než předtím a začala jsem mezi prsty žužlat zamotanou šňůru od sluchátka.
"Takže večer jdeme na premiéru toho novýho rockovýho muzikálu. Budou tam všichni, takže vy dva a já taky. Šaty ti teda pošlu."
"Dobře."
"Tak aho..."
Nenechala jsem ho dokončit větu a třískla jsem sluchátkem zpět do telefonu.
Zachumlala jsem se do studivého polštáře,který mě bránil před horkým New Yorkem a chtěla jsem usnout snít nějaký krásný sen. Smazal by všechnu hnusnou realitu a udělal by mě aspoň na chvíli šťastnou.
 

2 people judged this article.

Comments

1 Lucia Lucia | Web | 19. june 2013 at 21:54 | React

Wow. Opět jsem to četla bez jediného dechu. Jak Scooter řekl, že ho tam poslal. Bylo to zklamání. Úplně to prožívám.
Jestli budeš mít knížku, tak jí musím mít. S podpisem i věnováním ! ;D :))

2 ♥Lara ♥Lara | Web | 20. june 2013 at 13:23 | React

Naprosto úžasné! Je mi líto Stelly, jak si myslela, že přišel kvůli ní a nakonec to bylo takhle :/

3 Kath♥(Horalka) Kath♥(Horalka) | Email | Web | 22. june 2013 at 10:18 | React

Krásně napsané :) Už se těším na další díl :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement